Pá 15. 7.
–
Legendární bitva o Midgard a ukončení rovnosvětosti
(den 14.)
Již od rána bylo patrné, že Niflheim stahuje svoje ledové prsty zpět a
na Midgardu je příjemněji, jen občas odkudsi zavál studený vítr.
Nevěnovali jsem tomu valnou pozornost a starali se o přípravu na slavnostní
ukončení rovnosvětosti. Mezitím jsme si pověděli i něco o první pomoci
a ošetřování a také jsme shrnuli naše dosavadní zkušenosti a procvičili
týmového ducha.
Zrovna jsme byli čerstvě po obědě, když tu k nám dorazila ta
strašlivá zpráva! Ledoví obři z Jötunheimu stále se domnívající, že
Gungnir je ztracen a bytosti ostatních světů jsou bezbranné, otevřeli
frontu hned na několika z nich, a to dokonce i u samotných bohů Ásů na
Ásgradu.
Naneštěstí byl jeden ze světů, které obrové napadli i Midgard –
tady tedy bylo vysvětlení dosavadního chladného počasí – a my,
neohrožení vikingové, jsme nemohli počítat s boží pomocí, protože
bohové byli zaneprázdněni vlastním bojem. Tak nám nezbylo, než postavit se
na odpor sami. Bitva, která se strhla, byla nezapomenutelná a obrovská, mnoho
bojovníků bylo zmraženo ledovým dotykem obřích kyjů, ale přesto jsme
měli důkaz neutuchající boží přízně – bezedný pohár tepla, který
naše bojovníky dokázal bezpečně přivést zpět k životu.
Když jsme porazili obry a nadobro je zahnali zpět na Jötunheim, zase se do
nás opřely sluneční paprsky plnou silou a my mohli spočítat padlé. Podle
výsledků však měly dvě z našich družin stejný počet bodů, a jak jinak
rozhodnout než správně po vikingsku: bojem s meči a štíty.
Když bylo konečně rozhodnuto (Gröna Laget – první, Mini
Thórové – druzí, Modří draci – třetí, Drögowé – čtvrtí),
nastal čas vystrojit slavnost a na ní formálně silou námi získaného kopí
ukončit rovnosvětost. Ódin nám řekl „manga tack“ rozdal památeční
plakety a snad budeme již navždy zapsáni ve Valhalle jako skvělí a
užiteční bojovníci.
Čt 14. 7.
–
Ledový pobyt v Nilfheimu
(den 13.)
Nilfheim je světem, kde není nic víc, než ledová pustina. Nežijí zde
ani ledoví obři ani jiné bytosti až na zlověstného hada Nidhögga, který
je pánem Země ledu. Panuje tu všude chlad, zima, mlha a temnota. Podle toho
nás čtvrteční ráno přivítalo a celý den nás také provázelo sychravé
studené počasí.
Jediná cesta do Nilfheimu vede po ledové řece – to znamenalo, že si
každá družina musela postavit vlastní zmenšený model lodi. Než se tak
však mohlo stát, museli si ještě všichni vikingové zopakovat základní
uzly. Už od rána jsme také museli být velmi opatrní, protože nám byli na
nástupu oznámeny čtyři vyvěštěné časy, kdy na Midgard (náš tábor)
zaútočí obři. Naštěstí se při útocích podařilo většině
z bojovníků včas uniknout a ukrýt se.
K obědu posílila vikingské bojovníky krupicová kaše, a pak již
přišla na řadu samotná výroba plavidel. Lodě se velmi povedly, každá
z družin ji měla parádně promyšlenou a originální. Po stavbě lodí jsme
se tedy vypravili na ledový Nilfheim, kam jsme museli jednoho člena týmu se
zavázanými očima navigovat trasou ledové řeky. Na konci, tam, kde ledová
řeka mizela pod ledem, jsme spatřili Lokiho. Nejprve v nás vzplálo
rozhořčení za to, že nám stále nevrátil kopí, potom jsme si však
všimli, že je i se zmíněnou zbraní spoután řetězy. Pověděl nám, jak
se vypravil do pustin Niflheimu, aby si vše v klidu a chladu promyslel. Všeho
již litoval a nevěděl, co dál. Když ho ale prý osvobodíme, kopí vrátí.
Vysvobodit ho nebylo vůbec snadné. Řetězy byly spojeny čtyřmi zámky a
klíčky k nim byly zamrazeny ve velkých kostkách nilfheimského ledu.
Každý tým musel spojit síly svých členů a ledy rozehřát. Když to
nešlo rukama, pomohli jsme si jinak – solí či dobře mířenými údery
lžící, kterou měl Loki naštěstí v kapse (jak vidno – bez lžíce
není radno vycházet). Klíče jsme nakonec z ledu vysvobodili Lokiho jsme
mohli rozpoutat. S kopím i s ním jsme se vítězně vrátili zpátky na
Midgard.
Po pobytu v Niflheimu jsme se posilnili skvělou večeří a po jídle si
ještě vyzkoušeli svou paměť a obratnost prstů – vázali jsme uzly na
čas a vyplňovali znalostní kvíz. Potom nás čekal oheň a slavnostní
předání kopí Odinovi – snad už ho nikde nenechá, ani se nikdo
neopováží mu ho znovu ukradnout. A zítra tedy můžeme ukončit
rovnosvětost, snad nás obři do té doby nechají na pokoji!
St 13. 7.
–
Za trpaslíky do Svartálfheimu
(den 12.)
Dvanáctý den jsme se vydali po stopách Lokiho (prchajícího s Gungnirem)
do Svártalfheimu, světa trpaslíků. Po noční bouřce bylo všude mokro, ale
to nám příliš nevadilo, alespoň, že teď už nepršelo.
Protože trpaslíci jsou příliš malincí a plaší, nemohli jsme se
s nimi setkat osobně. Byli však ochotni s námi komunikovat přes
šifry – proto jsme se tedy během dopoledne jali opakovat a také učit
různé způsoby šifrování.
Chvíli před obědem přišla první zpráva v morseovce. O morseovce jsme
si dopoledne také povídali, takže rozluštit vzkaz pro nás nebylo tak
těžké. Poledňák byl jako vždy klidný, jen občas se po obloze prohnal
nějaký černý mrak. Někdo tak hrál deskovky, někdo si četl, nebo psal
dopis. Pár vikingů jen tak odpočívalo. Potom přišla na řadu štafeta se
šiframi, kde jsme pořádně procvičili mozek, protože kromě rozluštění
textu bylo potřeba si ho zapamatovat a poslat dále, až k zapisovači na
konci. Ze vzkazu jsme se dozvěděli, že trpaslíci jsou ochotni nám
pomoci – také chtějí ukončit rovnosvětost a navíc mají s Lokim
nevyřízené účty. Prozradili nám, že Loki byl údajně viděn, jak míří
do dalšího ze světů – Niflheimu. Těžko říci, jak je to s trpasličí
pravdomluvností, ale alespoň to zkusíme. Takže už je jasné, kam se
vypravíme zítra!
Později odpoledne se přihnaly mraky, začalo pršet a déšť nás zahnal
do hodovny; náladu nám však nezkazil a my s nadšením uspořádali turnaj
v deskovkách.
Út 12. 7.
–
Helheim a Midgard – Návrat z puťáku a opětovné shledání
(den 11.)
Další den pro nás také nebyl úplně jednoduchý, ale všechno jsme
nakonec zvládli. Zatímco se mladší potýkali na Midgardu (v našem
táboře) s obry, starší se probudili na Helheimu do deště. Přes noc jsme
naštěstí nezmokli, pršet začalo až ráno. Výborná snídaně
(nejdobřejší jídlo na světě) nakonec všechny přesvědčila, aby vylezli
ze svých úkrytů. Déšť po nějaké době navíc ustal, a my se konečně
mohli sbalit a vyrazit na cestu.
Mokré počasí bylo v průběhu dne vystřídáno nepříjemným dusnem
s jen občasným závanem severského větříku. Zašli jsme se podívat na
hrad Pernštějn a potom došli do Nedvědic, odkud jsme si znovu popojeli jednu
zastávku vlakem. Naše naděje, že se nám podaří z Helheimu dostat stále
neumíraly a i přes náročnost cesty jsme stále kráčeli vpřed. Odpoledne
se znovu přihnal déšť, ani ten nás však nezastavil a my po pro mnohé
namáhavě dlouhém dni konečně dorazili zpět do našeho tábora, navíc
akorát na véču. Celí šťastní jsme se přivítali s našimi menšími
vikingskými spolubojovníky a poslechli si jejich zážitky z bojů s obry.
Po tom, co byli všichni najedení, umytí a převlečení do suchého proběhl
ještě večerní thing (nástup) a byl čas jít spát…
Teď ještě zjistit, kde je Loki a kam dal Gungnir!
Po 11. 7.
–
Helheim a Midgard – Cesta ven?
(den 10.)
Noc i ráno byly teplé (a deštěprosté), a tak se nám příjemně
vstávalo i snídalo. Ještě během dopoledne se všechny družiny opět
setkaly. Byly oznámeny nově zjištěné informace – přeci jen snad
existuje cesta pryč z Helheimu! Ta je však přístupná pouze těm menším
z nás, protože je to malá škvíra v mříži oddělující Helheim od
ostatních světů. Velcí to budou muset zkusit nějakou oklikou, tak uvidíme,
jestli se jim podaří uniknout.
Mladší se tedy vydali zpátky na Midgard, zatímco my starší dál
pátrali Helheimem. Bylo velké horko, sluníčko pořádně pálilo a cesta
nebyla snadná. Oběd jsme si dali v Pekle v Dolních Loučkách, popojeli
autobusem do Tišnova, nakoupili pár zásob na cestu, znovu kousek popojeli
tentokrát vlakem směrem na Pernštejn (přes který půjdeme zítra), užili
si koupání ve studené osvěžující Svratce a potom už jen po svých
vyrazili znovu do lesů.
Na večer byl hlášený déšť, a tak jsme se pustili do stavění
přístřešků. Déšť nakonec během noci nepřišel a my si mohli v klidu
opéci buřty (a pak i marshmallowny).
Ne 10. 7.
–
Začátek cesty bez návratu – Helheim
(den 9.)
Protože nám Loki včera unikl, sbalili jsme si dnes ráno věci a po
družinách jsme se ho vypravili hledat do Helheimu, světa mrtvých. Z tohoto světa se
prý nedá uniknout, kdo do něj vkročí se už odtamtud nikdy nedostane. My
to však musíme alespoň zkusit. Musíme získat kopí.
Každá z družin sice ráno vyrazila sama, ale nakonec se ještě před
obědem všechny setkaly: společně jsme totiž vystoupali k malé zřícenině, kde
jsme jen pouhou náhodou na Lokiho narazili. Zjistili jsme, že lituje toho, že
kopí ukradl, ale zároveň se nám vysmál, že jsme byli tak bláhoví a šli
za ním do Helheimu. Na rozdíl od nás jemu zde nebezpečí nehrozí, protože
vládkyně Helheimu je jeho dcera Hel. I přes lítost nám kopí zatím nevrátil,
raději se rychle obrátil a zmizel tak rychle jak se objevil.
Nezbývalo nám než pokračovat v cestě. Mohlo se zdát, že zemí
mrtvých trochu bloudíme, ale naše trasa byla promyšlená, i když místy
náročnější. Všem družinám se však podařilo najít vhodné místo
na oběd, odpočinek, koupání v potoce i večeři. A po západu slunce jsme
všichni složili hlavy pod jasnou oblohou v temných helheimských lesích.
So 9. 7.
–
Ásgard - kopí na chvíli nalezeno!
(den 8.)
Sobotní ráno byla atmosféra možná trochu napjatější, neboť všichni vikingové, bohové i samotný Ódin byli
v očekávání, zda se nám dnes podaří kopí nalézt. Abychom se dostali do
Ásgardu, bylo nejprve potřeba, abychom si zopakovali v rámci našich
vikingských družin orientaci a práci s mapou.
Po obědě nás už čekala cesta na Ásgard. Ještě před tím než jsme
ale vyrazili, museli jsme rozluštit tajenku, abychom chytili správný směr.
Všem družinám se zadařilo a mohly s pomocí buzoly vyrazit. Cesta je
zavedla do Valhaly, Síně padlých. Zde s překvapením spatřili
dospávající vikingy a bohy, mezi kterými našli i Ódina. Když naši
bojovníci procházeli síní, narazili v koutě Valhaly na hromadu dřeva a co
tam nespatřili? Ódinovo kopí! Jen tak se tu povalovalo a my ho celou dobu
hledali všude možně! Zajásali jsme. Konečně ho máme! Hned jsme ho
vrátili Ódinovi, který měl samozřejmě také neskutečnou radost a hend
rozhodl, že se to musí oslavit a a vyhlásil na večer vikingské hry a
slavnostní oheň.
U ohně nás navštívil Loki, který se doslechl, že kopí bylo nalezeno.
Přišel si pro omluvu za křivá nařčení z předchozích dnů, že za
ztrátou kopí byl on. Dorazil i Ódin, aby nám ještě jednou poděkoval.
V rozjařené náladě, když nás obcházel a děkoval nám, si kopí na
chvíli odložil. Proradný Loki, který se ale cítil stále ukřivděný
využil příležitosti a nenápadně se k mocné zbrani přiblížil. Popadl
ho, vykřikl ať se ho nesnažíme pronásledovat, že stejně nemáme šanci ho
dostihnout, protože se schová u své dcery v Helheimu, odkud se nikdy nikdo
živý zpátky nedostane. Všichni zůstali v šoku stát. Nikdo nebyl schopný
pohybu až na Ódina, který se za Lokim okamžitě pustil. Bohužel ani
nejvyššímu bohovi se toho zrádce nepodařilo dohonit. Kopí je znovu
ztraceno…
My si však dnes alespoň trochu odpočinuli a užili si večer
u ohně a zítra v neděli si zabalíme batůžky a a vypravíme se tedy na Helheim. Nikdo
z nás to nechce vzdát, ať se o tomhle světě říká co chce. Vždyť jsme
byli už tak blízko…
Pá 8. 7.
–
Múspelheim – svět ohnivých obrů
(den 7.)
Ráno jsme se probudili s odhodláním pokračovat v hledání kopí. Jsme
přece neohrožení vikingové! Ze světů, které nám sdělily moudré Normy
jako možné naleziště kopí jsme se rozhodli vypravit na Múspelheim - svět nebezpečných ohnivých obrů.
Dopoledne jsme se proto seznamovali s pravidly bezpečnosti a dovednostmi
týkajících se rozdělávání ohně. Pak jsme si dali sváču a potom se
všechny družiny vydaly hledat po okolí ztracenou legendu o Múspelheimu. Snad
nám její obsah pomůže přijít na to, kde by se na tomto světě mohlo kopí
nacházet…
Legendu jsme nakonec získali celou, ale ani tak to nebylo jednoduché –
text byl napsaný v runách. Po rozluštění jsme zjistili, že
v Múspelheimu vládne ukrutný ohnivý obr Surt svým mocným ohnivým mečem. A kdo jiný by mohl mít v Múspelheimu kopí než samotný vládce
tohoto světa?
Ještě dříve, než jsme se však vypravili znovu do Múspelheimu hledat
Surta, zašli jsme si odpoledne zaplavat do nedalekého rybníka, abychom se
před dalším vstupem do ohnivého světa trochu ochladili. Konec konců mezi
šlehajícími plameny je pěkné horko…
A pak už byl čas začít znovu řešit hledání kopí. To se rozumí, že
jsme za Surtem nemohli vypravit jen tak. To by bylo příliš nebezpečné.
Z legendy jsme se však také dozvěděli, že Surt má velmi rád zlaťáky.
Jako správní vikingové máme samozřejmě nashromážděné nějaké ty
poklady. Ani tentokrát to ale nebylo tak jednoduché – bylo potřeba
přenést, nebo lépe řečeno propašovat, co největší část pokladů
jednotlivých družin přes část Múspelheimu až truhlice pro Sutra.
Nejvíce zlaťáků přenesl i přes nebezpečí ohnivých obrů zelený tým
Gröna laget a vysloužil si tím možnost promluvit si se Surtem.
Rozhovor však nedopadl úplně podle našeho očekávání. I přes to, že
jsme se dnes naučili říkat vikingsky „děkuji“ (= „Tack“) neměli jsme
ani možnost toto slovo při setkání se Surtem použít! Vládce ohnivých obrů
ne jen, že kopí neměl, ale ještě se nám vysmál a po chvíli ho naše
opovážlivost natolik rozčílila, že vytáhl ohnivý meč a zahnal nás na
ústup. Cesta zpátky z Múspelheimu do bezpečí tábora už ale nebyla tak
snadná jako cesta za Surtem – tentokrát nás čekalo spoustu nástrah.
Dneska byly překážky a komplikace opravdu na každém kroku! Všichni se
však nakonec zvládli v pořádku vrátit. V táboře nás přivítali naši
bohové, nedočkaví, jak jsme pořídili, a příjemné světlo a teplo
plápolajícího ohně.
Kopí jsme dnes sice v ohnivém světě nenalezli, ale i tak byl den
úspěšný. Teď už víme, že ani na Múspelheimu ani na Vanheimu kopí
není, protože na obou světech jsme už byli a nic nenašli. Proto se zítra
vypravíme na poslední ze tří světů, které nám Normy sdělily –
Ásgard, který jsme sice už také navštívili, ale byli jsme tu zatím jen
u Norem a kopí nehledali. Tak uvidíme zítra…
St 6. 7.
–
Ásgard, normy, pramen osudu
(den 5.)
Během ranního chrápøtiše, vikingské rozcvičky i snídaně,
kterou tvořily lupínky z vílích křídel a trpasličí bobky (čokokoule),
se na nás mračila tmavá zatažená obloha. Vítr z Vanheimu však brzy
černé mraky rozfoukal a přihnal bílé nadýchané obláčky, i když
v průběhu dne se potom počasí dál střídalo.
Na ranním nástupu nás bůh dne naučil další vikingskou
větu – Hur myket är klokan? (Kolik je hodin?). Také jsme byli
upozorněni na orla Vidofnira, který má dnes špatnou náladu, a proto se
před ním musíme mít na pozoru a ukrýt se pokaždé, když někdo z bohů
zatroubí na poplach.
Potom každý z týmu vyrazil s vikingskou tábornickou výbavou a našel
si nějaké pěkné místo v okolí. Povídali jsme si o vikingské mytologii:
o třech Normách – Urd, hledící do minulosti, Verdandi,
hledící do přítomnosti a Slaud, nahlížející do budoucnosti.
Dále jsme probírali příšery, se kterými se můžeme v devíti světech
potkat. Od našich bohů jsme si poslechli příběh o děsivém duchovi,
který se však dá uplatit medovinou uvařenou v kotli Eldhrímny.
O strašlivém vlku Fenrirovi jehož jediná slabina je, že se bojí
řetězu Glepnir. O obávaném Nithoggirovi, draku jež
poslouchá jen toho, kdo má meč Rafil, a v neposlední řadě
i o Huginovi, Odinově havranu, který je pro nás nejméně
nebezpečný, protože se baví jen s tím, kdo vyřeší jeho hádanky a
hlavolamy.
Pak se každý tým pustil do tréninku vytváření přístřešků
z celt – mít možnost postavit si střechu nad hlavou se vždycky hodí.
Následovalo malé občerstvení a loupání potatis, skvělý oběd a
vikingský odpočinek.
S plnými žaludky nám to lépe myslelo a uvědomili jsme si, že koho
jiného se zeptat na ztracené Ódinovo kopí, než právě moudrých Norem.
V cestě k Normám nám však bránilo spousta příšer a zakletá lávka,
přes kterou se nedalo přejít bez hesla. Díky ranní přípravě jsme
věděli, co na kterou příšeru platí a všechny jsme porazili. Čtyři
hlavní z nich nám sdělili po jednom písmenu z hesla na lávku. A teď už
honem za Normami! Tři mocné sestry nám to však také neulehčily. Sdělily
nám sice jména tří světů (Asgard, Vanheim, Múspelhaim), ale protože jsme nevěděli, která Norma je která, nevíme, na kterém světě kopí bylo, kde je a kde bude.
Musíme tedy dál hledat, ale alespoň jsme o další krok blíž k našemu cíli!
Bohyně Sol
Čt 7. 7.
–
Stor Mellanflod (stručná zpráva)
(den 6.)
Dnes jsme na celodenním výletu ve světě Vanheim, konkrétně v usedlosti Stor Mellanflod (volný překlad je něco jako "Velké Meziříčí") a i tady pátráme po ztraceném kopí - Gungniru.
Byli jsme již obhlédnout okolí z rozhledny a teď hrajeme hru po městě. Také jsme dnes konečně mohli odeslat několik desítek dopisů a podobné množství jich dorazilo do tábora (některé dokonce psané runami!).
Út 5. 7.
–
Oprava měst na Álfheimu
(den 4.)
I další den nás ráno po vykouknutí ze stanů přivítalo sluníčko. Jako správní vikingové jsme se ráno pořádně protáhli a dali si vydatnou snídani. Na nástupu nám naši bohové sdělili dnešní nové švédské slovíčko – god nat! (dobrou noc!). Během dopoledne se každý tým vydal na obhlídku okolí, povídali jsme si o vikingské mytologii a o přírodě – rostlinách, zvířatech, chování v lese... Byl krásný den a tak jsme si všichni pobyt venku náramně užívali.
Při návratu do tábora ale všechny týmy zjistily, že jim chybí vždy po jednom členu. Co to?! Unesli je obři! Musíme je zachránit! Vyrazili jsme odhodláni získat naše kamarády zpět. Obklíčili jsme obry a pustili se do boje. Obry čekala porážka a nás úspěch.
Když jsme byli zase kompletní, objevil se znovu obyvatel Álfheimu, poděkoval nám za záchranu jejich světa a požádal o další laskavost. Obři totiž zničili většinu měst na Álfheimu, a spoustu álfských rodin teď nemá, kde bydlet. Jako stateční vikingové to přece nemůžeme nechat jen tak. Následovala tedy hra, kde se každý tým snažil získat potřebné suroviny a postavit co nejvíce budov v nově založených čtyřech městech. Stále však hrozilo nebezpečí od obrů, kteří se znovu objevovali a pouštěli se do útoků na naše bojovníky i vznikající města. I tak se nám ale podařilo Álfheim jak se patří opravit.
Během soubojů a stavění měst nám pořádně vyhládlo, a tak jsme se uchýlili do hodovny, kde nám byla z maldiverny (jak říkáme kuchyni) naservírována večeře. Na oslavu dnešních úspěchů jsme se potom rozhodli pro naše i Ódinovo rozptýlení nacvičit pár zábavných scének s vikingskou tématikou. Při večerním thingu (= shromáždění vikingských bojovníků) jsme tak usedli k ohni a každá skupinka předvedla svoje dílo. Atmosféra se uvolnila a bohové i my jsme se zasmáli a pobavili. Před popřáním „god nat!“ jsme si ještě zazpívali pár písniček a potom už hezky do hajan.
Po 4. 7.
–
Álfheim a labyrint světla
(den 3.)
Třetí den k nám hned ráno zavítal jeden z obyvatelů Álfheimu –
jejich svět je nelítostně drancován obry, kteří hledají kopí.
Álf nám také sdělil, že námi i obry hledaný předmět je
nejspíš na konci labyrintu světla. Rozhodli jsme se pomoci a
pustili se do dalšího vyzbrojování – tentokrát jsme si
vyráběli helmy. Také jsme se naučili další vikingské slovíčko
- každý den se učíme jedno nové. Už umíme „god
morgon!“ (dobré ráno!) a „hej!“ (ahoj!).
Odpoledne jsme se plni odhodlání vypravili na Álfheim směr labyrint. Po cestě jsme potřebovali ještě získat světelné diamanty, které by nám otevřely vchod do labyrintu. Vše nám však zkomplikovali obři, kteří území s diamanty obsadili. Nezbývalo, než se pustit do boje.
Bitvu jsme nakonec vyhráli, a tak jsme se po odpočinku a naplnění našich vikingských žaludků vydali hledat labyrint. Vchod se nám díky získaným diamantům otevřel, a my po jednom poslepu vstoupili dovnitř. Tajuplným a složitým labyrintem prošli všichni úspěšně, ale kopí na konci bohužel nebylo. A i když jsme prozatím zachránili obyvatele Álfheimu, nebezpečí od obrů stále hrozí... Snad nám zítra bude štěstěna přát víc.
Ne 3. 7.
–
Za studnou vědění do Jötunheimu
(den 2.)
Probuzeni do slunného dne jsme vytáhli mokré věci a nechali
sluneční paprsky usušit včerejší spoušť. Z Müspelheimu na
jihu k nám válo teplo a z Nilfheimu na severu přinášel vítr
chlad – podle toho jsme poznali, že světy jsou skutečně
propojené a dá se mezi nimi volně procházet.
Náš
včera přijatý úkol nad námi visel jako sudba a byl proto
nejvyšší čas něco podniknout. Z Ódinovi řeči jsme si
zapamatovali, že pověstná studna vědění na Jötunheimu by měla
vědět, kde se kopí Gungnir nachází. A tak jsme se vypravili za
ní. Studna nám naznačila, že ví, kde je hledané kopí, ale než
nám to vyjeví, žádala obětiny. Abychom měli větší šanci na
úspěch, rozdělila nás do čtyř týmů: Modří draci
(bohyně Idunn),
Drögowé (bohyně
Freya), Gröna
laget (bůh Bragi) a Mini Thorové
(bůh Módi).
Po
rozdělení do týmů jsme si zahráli nějaké seznamovací hry,
abychom se dozvěděli o našich vikingských vlastnostech a
dovednostech. Pustili jsme se také do výroby vikingských štítů
– musíme být připraveni na všechno!
Odpoledne
jsme se nejprve po týmech vydali do okolí hledat lektvary. Každý
z týmů narazil na jednoho obra, ti se tentokrát nezdáli tak
nebezpeční a v rozverné náladě nám výměnou za
splnění pár úkolů nabídli dát lektvary. Všechny týmy byly
úspěšné, avšak obětí pro studnu jsme měli pořád
nedostatek... Poslední, pátý lektvar by měl podle obrů mít
jejich příbuzný spící obr. Za ním jsme se vypravili už všichni
dohromady a společnými silami jej probudili z hlubokého spánku za
pomocí kouzelného gongu. Obr vstal a poodešel kousek stranou, kde
se znovu svalil do trávy. To nám stačilo, abychom získali
poslední lektvar.
Se
všemi pěti nastřádanými obětmi jsme vyrazili ke studni. Obřadně
jsme je vylili do její vody a potom jsme napětím zatajili dech.
Studna mluvila... Dověděli jsme se, že kopí pochází ze
Svártálfheimu, a že bylo i na Álfheimu. Studna nám však už nic
víc neřekla. Nových informací pro nás bylo málo a ještě k
tomu všechno vyslechli i ledoví obři – teď už tedy ví, že Ódin
nemá kopí. Bohužel to nevěstí nic moc dobrého, hrozí, že teď
poruší mír a zaútočí na ostatní světy!
So 2. 7.
–
Ztratil se Gungnir!
(den 1.)
Pomalu nám končí
první táborový den. A máme za sebou už spoustu věcí – cestu
vlakem, autobusem i kousek pěšky do tábora, jsme ubytovaní, hráli
jsme plno her, učili se runy, severské počasí nám připravilo
také krátkou průtrž mračen s krupobitím. Večer jsme pak poseděli a zapěli si u táborového ohně.
Chvíli před tím ale mezi nás
zavítal sám veliký bůh Ódin, i se svými nejvěrnějšími Ásy
– bohyní Idun, Freyou, bohem Bragi a bohem módy
Módi. Avšak co nám sdělil, nebo příjemné – rovnosvětost,
která nastává každých 333 let, která otevírá průchod mezi
všemi devíti světy Yggdrasilu a na jejíž oslavu jsme se sem
sjeli, je třeba zakončit Ódinovým kopím Gungnir. Pokud by tak
Ódin neučinil, vesmírná rovnováha by byla narušena, světy by
se od sebe neodpoutaly a zlí obři z ledu a kamene by postupně
pronikli na všechny světy.
A právě Gungnir se
Odinovi za těch 332 let co nebyl třeba ztratil! Jisté podezření
padlo na Lokiho, který se ale následně urazil a utekl... Zbývá
tak jedině pomoc dětí – potomků Vánů, kteří mohou Ódinovi
pomoci Gungnir nalézt a zavčasu tak rovnosvětost ukončit.