Táborové zpravodajství 2016

Pá 15. 7. – Legendární bitva o Midgard a ukončení rovnosvětosti (den 14.)

Již od rána bylo patrné, že Niflheim stahuje svoje ledové prsty zpět a na Midgardu je příjemněji, jen občas odkudsi zavál studený vítr. Nevěnovali jsem tomu valnou pozornost a starali se o přípravu na slavnostní ukončení rovnosvětosti. Mezitím jsme si pověděli i něco o první pomoci a ošetřování a také jsme shrnuli naše dosavadní zkušenosti a procvičili týmového ducha.

Zrovna jsme byli čerstvě po obědě, když tu k nám dorazila ta strašlivá zpráva! Ledoví obři z Jötunheimu stále se domnívající, že Gungnir je ztracen a bytosti ostatních světů jsou bezbranné, otevřeli frontu hned na několika z nich, a to dokonce i u samotných bohů Ásů na Ásgradu.

Naneštěstí byl jeden ze světů, které obrové napadli i Midgard – tady tedy bylo vysvětlení dosavadního chladného počasí – a my, neohrožení vikingové, jsme nemohli počítat s boží pomocí, protože bohové byli zaneprázdněni vlastním bojem. Tak nám nezbylo, než postavit se na odpor sami. Bitva, která se strhla, byla nezapomenutelná a obrovská, mnoho bojovníků bylo zmraženo ledovým dotykem obřích kyjů, ale přesto jsme měli důkaz neutuchající boží přízně – bezedný pohár tepla, který naše bojovníky dokázal bezpečně přivést zpět k životu.

Když jsme porazili obry a nadobro je zahnali zpět na Jötunheim, zase se do nás opřely sluneční paprsky plnou silou a my mohli spočítat padlé. Podle výsledků však měly dvě z našich družin stejný počet bodů, a jak jinak rozhodnout než správně po vikingsku: bojem s meči a štíty.

Když bylo konečně rozhodnuto (Gröna Laget – první, Mini Thórové – druzí, Modří draci – třetí, Drögowé – čtvrtí), nastal čas vystrojit slavnost a na ní formálně silou námi získaného kopí ukončit rovnosvětost. Ódin nám řekl „manga tack“ rozdal památeční plakety a snad budeme již navždy zapsáni ve Valhalle jako skvělí a užiteční bojovníci.

Čt 14. 7. – Ledový pobyt v Nilfheimu (den 13.)

Nilfheim je světem, kde není nic víc, než ledová pustina. Nežijí zde ani ledoví obři ani jiné bytosti až na zlověstného hada Nidhögga, který je pánem Země ledu. Panuje tu všude chlad, zima, mlha a temnota. Podle toho nás čtvrteční ráno přivítalo a celý den nás také provázelo sychravé studené počasí.

Jediná cesta do Nilfheimu vede po ledové řece – to znamenalo, že si každá družina musela postavit vlastní zmenšený model lodi. Než se tak však mohlo stát, museli si ještě všichni vikingové zopakovat základní uzly. Už od rána jsme také museli být velmi opatrní, protože nám byli na nástupu oznámeny čtyři vyvěštěné časy, kdy na Midgard (náš tábor) zaútočí obři. Naštěstí se při útocích podařilo většině z bojovníků včas uniknout a ukrýt se.

K obědu posílila vikingské bojovníky krupicová kaše, a pak již přišla na řadu samotná výroba plavidel. Lodě se velmi povedly, každá z družin ji měla parádně promyšlenou a originální. Po stavbě lodí jsme se tedy vypravili na ledový Nilfheim, kam jsme museli jednoho člena týmu se zavázanými očima navigovat trasou ledové řeky. Na konci, tam, kde ledová řeka mizela pod ledem, jsme spatřili Lokiho. Nejprve v nás vzplálo rozhořčení za to, že nám stále nevrátil kopí, potom jsme si však všimli, že je i se zmíněnou zbraní spoután řetězy. Pověděl nám, jak se vypravil do pustin Niflheimu, aby si vše v klidu a chladu promyslel. Všeho již litoval a nevěděl, co dál. Když ho ale prý osvobodíme, kopí vrátí. Vysvobodit ho nebylo vůbec snadné. Řetězy byly spojeny čtyřmi zámky a klíčky k nim byly zamrazeny ve velkých kostkách nilfheimského ledu. Každý tým musel spojit síly svých členů a ledy rozehřát. Když to nešlo rukama, pomohli jsme si jinak – solí či dobře mířenými údery lžící, kterou měl Loki naštěstí v kapse (jak vidno – bez lžíce není radno vycházet). Klíče jsme nakonec z ledu vysvobodili Lokiho jsme mohli rozpoutat. S kopím i s ním jsme se vítězně vrátili zpátky na Midgard.

Po pobytu v Niflheimu jsme se posilnili skvělou večeří a po jídle si ještě vyzkoušeli svou paměť a obratnost prstů – vázali jsme uzly na čas a vyplňovali znalostní kvíz. Potom nás čekal oheň a slavnostní předání kopí Odinovi – snad už ho nikde nenechá, ani se nikdo neopováží mu ho znovu ukradnout. A zítra tedy můžeme ukončit rovnosvětost, snad nás obři do té doby nechají na pokoji!

St 13. 7. – Za trpaslíky do Svartálfheimu (den 12.)

Dvanáctý den jsme se vydali po stopách Lokiho (prchajícího s Gungnirem) do Svártalfheimu, světa trpaslíků. Po noční bouřce bylo všude mokro, ale to nám příliš nevadilo, alespoň, že teď už nepršelo.

Protože trpaslíci jsou příliš malincí a plaší, nemohli jsme se s nimi setkat osobně. Byli však ochotni s námi komunikovat přes šifry – proto jsme se tedy během dopoledne jali opakovat a také učit různé způsoby šifrování.

Chvíli před obědem přišla první zpráva v morseovce. O morseovce jsme si dopoledne také povídali, takže rozluštit vzkaz pro nás nebylo tak těžké. Poledňák byl jako vždy klidný, jen občas se po obloze prohnal nějaký černý mrak. Někdo tak hrál deskovky, někdo si četl, nebo psal dopis. Pár vikingů jen tak odpočívalo. Potom přišla na řadu štafeta se šiframi, kde jsme pořádně procvičili mozek, protože kromě rozluštění textu bylo potřeba si ho zapamatovat a poslat dále, až k zapisovači na konci. Ze vzkazu jsme se dozvěděli, že trpaslíci jsou ochotni nám pomoci – také chtějí ukončit rovnosvětost a navíc mají s Lokim nevyřízené účty. Prozradili nám, že Loki byl údajně viděn, jak míří do dalšího ze světů – Niflheimu. Těžko říci, jak je to s trpasličí pravdomluvností, ale alespoň to zkusíme. Takže už je jasné, kam se vypravíme zítra!

Později odpoledne se přihnaly mraky, začalo pršet a déšť nás zahnal do hodovny; náladu nám však nezkazil a my s nadšením uspořádali turnaj v deskovkách.

Út 12. 7. – Helheim a Midgard – Návrat z puťáku a opětovné shledání (den 11.)

Další den pro nás také nebyl úplně jednoduchý, ale všechno jsme nakonec zvládli. Zatímco se mladší potýkali na Midgardu (v našem táboře) s obry, starší se probudili na Helheimu do deště. Přes noc jsme naštěstí nezmokli, pršet začalo až ráno. Výborná snídaně (nejdobřejší jídlo na světě) nakonec všechny přesvědčila, aby vylezli ze svých úkrytů. Déšť po nějaké době navíc ustal, a my se konečně mohli sbalit a vyrazit na cestu.

Mokré počasí bylo v průběhu dne vystřídáno nepříjemným dusnem s jen občasným závanem severského větříku. Zašli jsme se podívat na hrad Pernštějn a potom došli do Nedvědic, odkud jsme si znovu popojeli jednu zastávku vlakem. Naše naděje, že se nám podaří z Helheimu dostat stále neumíraly a i přes náročnost cesty jsme stále kráčeli vpřed. Odpoledne se znovu přihnal déšť, ani ten nás však nezastavil a my po pro mnohé namáhavě dlouhém dni konečně dorazili zpět do našeho tábora, navíc akorát na véču. Celí šťastní jsme se přivítali s našimi menšími vikingskými spolubojovníky a poslechli si jejich zážitky z bojů s obry. Po tom, co byli všichni najedení, umytí a převlečení do suchého proběhl ještě večerní thing (nástup) a byl čas jít spát…

Teď ještě zjistit, kde je Loki a kam dal Gungnir!

Po 11. 7. – Helheim a Midgard – Cesta ven? (den 10.)

Noc i ráno byly teplé (a deštěprosté), a tak se nám příjemně vstávalo i snídalo. Ještě během dopoledne se všechny družiny opět setkaly. Byly oznámeny nově zjištěné informace – přeci jen snad existuje cesta pryč z Helheimu! Ta je však přístupná pouze těm menším z nás, protože je to malá škvíra v mříži oddělující Helheim od ostatních světů. Velcí to budou muset zkusit nějakou oklikou, tak uvidíme, jestli se jim podaří uniknout.

Mladší se tedy vydali zpátky na Midgard, zatímco my starší dál pátrali Helheimem. Bylo velké horko, sluníčko pořádně pálilo a cesta nebyla snadná. Oběd jsme si dali v Pekle v Dolních Loučkách, popojeli autobusem do Tišnova, nakoupili pár zásob na cestu, znovu kousek popojeli tentokrát vlakem směrem na Pernštejn (přes který půjdeme zítra), užili si koupání ve studené osvěžující Svratce a potom už jen po svých vyrazili znovu do lesů.

Na večer byl hlášený déšť, a tak jsme se pustili do stavění přístřešků. Déšť nakonec během noci nepřišel a my si mohli v klidu opéci buřty (a pak i marshmallowny).

Ne 10. 7. – Začátek cesty bez návratu – Helheim (den 9.)

Protože nám Loki včera unikl, sbalili jsme si dnes ráno věci a po družinách jsme se ho vypravili hledat do Helheimu, světa mrtvých. Z tohoto světa se prý nedá uniknout, kdo do něj vkročí se už odtamtud nikdy nedostane. My to však musíme alespoň zkusit. Musíme získat kopí.

Každá z družin sice ráno vyrazila sama, ale nakonec se ještě před obědem všechny setkaly: společně jsme totiž vystoupali k malé zřícenině, kde jsme jen pouhou náhodou na Lokiho narazili. Zjistili jsme, že lituje toho, že kopí ukradl, ale zároveň se nám vysmál, že jsme byli tak bláhoví a šli za ním do Helheimu. Na rozdíl od nás jemu zde nebezpečí nehrozí, protože vládkyně Helheimu je jeho dcera Hel. I přes lítost nám kopí zatím nevrátil, raději se rychle obrátil a zmizel tak rychle jak se objevil.

Nezbývalo nám než pokračovat v cestě. Mohlo se zdát, že zemí mrtvých trochu bloudíme, ale naše trasa byla promyšlená, i když místy náročnější. Všem družinám se však podařilo najít vhodné místo na oběd, odpočinek, koupání v potoce i večeři. A po západu slunce jsme všichni složili hlavy pod jasnou oblohou v temných helheimských lesích.

So 9. 7. – Ásgard - kopí na chvíli nalezeno! (den 8.)

Sobotní ráno byla atmosféra možná trochu napjatější, neboť všichni vikingové, bohové i samotný Ódin byli v očekávání, zda se nám dnes podaří kopí nalézt. Abychom se dostali do Ásgardu, bylo nejprve potřeba, abychom si zopakovali v rámci našich vikingských družin orientaci a práci s mapou.

Po obědě nás už čekala cesta na Ásgard. Ještě před tím než jsme ale vyrazili, museli jsme rozluštit tajenku, abychom chytili správný směr. Všem družinám se zadařilo a mohly s pomocí buzoly vyrazit. Cesta je zavedla do Valhaly, Síně padlých. Zde s překvapením spatřili dospávající vikingy a bohy, mezi kterými našli i Ódina. Když naši bojovníci procházeli síní, narazili v koutě Valhaly na hromadu dřeva a co tam nespatřili? Ódinovo kopí! Jen tak se tu povalovalo a my ho celou dobu hledali všude možně! Zajásali jsme. Konečně ho máme! Hned jsme ho vrátili Ódinovi, který měl samozřejmě také neskutečnou radost a hend rozhodl, že se to musí oslavit a a vyhlásil na večer vikingské hry a slavnostní oheň.

U ohně nás navštívil Loki, který se doslechl, že kopí bylo nalezeno. Přišel si pro omluvu za křivá nařčení z předchozích dnů, že za ztrátou kopí byl on. Dorazil i Ódin, aby nám ještě jednou poděkoval. V rozjařené náladě, když nás obcházel a děkoval nám, si kopí na chvíli odložil. Proradný Loki, který se ale cítil stále ukřivděný využil příležitosti a nenápadně se k mocné zbrani přiblížil. Popadl ho, vykřikl ať se ho nesnažíme pronásledovat, že stejně nemáme šanci ho dostihnout, protože se schová u své dcery v Helheimu, odkud se nikdy nikdo živý zpátky nedostane. Všichni zůstali v šoku stát. Nikdo nebyl schopný pohybu až na Ódina, který se za Lokim okamžitě pustil. Bohužel ani nejvyššímu bohovi se toho zrádce nepodařilo dohonit. Kopí je znovu ztraceno…

My si však dnes alespoň trochu odpočinuli a užili si večer u ohně a zítra v neděli si zabalíme batůžky a a vypravíme se tedy na Helheim. Nikdo z nás to nechce vzdát, ať se o tomhle světě říká co chce. Vždyť jsme byli už tak blízko…

Bohyně Sol

Pá 8. 7. – Múspelheim – svět ohnivých obrů (den 7.)

Ráno jsme se probudili s odhodláním pokračovat v hledání kopí. Jsme přece neohrožení vikingové! Ze světů, které nám sdělily moudré Normy jako možné naleziště kopí jsme se rozhodli vypravit na Múspelheim - svět nebezpečných ohnivých obrů.

Dopoledne jsme se proto seznamovali s pravidly bezpečnosti a dovednostmi týkajících se rozdělávání ohně. Pak jsme si dali sváču a potom se všechny družiny vydaly hledat po okolí ztracenou legendu o Múspelheimu. Snad nám její obsah pomůže přijít na to, kde by se na tomto světě mohlo kopí nacházet…

Legendu jsme nakonec získali celou, ale ani tak to nebylo jednoduché – text byl napsaný v runách. Po rozluštění jsme zjistili, že v Múspelheimu vládne ukrutný ohnivý obr Surt svým mocným ohnivým mečem. A kdo jiný by mohl mít v Múspelheimu kopí než samotný vládce tohoto světa?

Ještě dříve, než jsme se však vypravili znovu do Múspelheimu hledat Surta, zašli jsme si odpoledne zaplavat do nedalekého rybníka, abychom se před dalším vstupem do ohnivého světa trochu ochladili. Konec konců mezi šlehajícími plameny je pěkné horko…

A pak už byl čas začít znovu řešit hledání kopí. To se rozumí, že jsme za Surtem nemohli vypravit jen tak. To by bylo příliš nebezpečné. Z legendy jsme se však také dozvěděli, že Surt má velmi rád zlaťáky. Jako správní vikingové máme samozřejmě nashromážděné nějaké ty poklady. Ani tentokrát to ale nebylo tak jednoduché – bylo potřeba přenést, nebo lépe řečeno propašovat, co největší část pokladů jednotlivých družin přes část Múspelheimu až truhlice pro Sutra. Nejvíce zlaťáků přenesl i přes nebezpečí ohnivých obrů zelený tým Gröna laget a vysloužil si tím možnost promluvit si se Surtem.

Rozhovor však nedopadl úplně podle našeho očekávání. I přes to, že jsme se dnes naučili říkat vikingsky „děkuji“ (= „Tack“) neměli jsme ani možnost toto slovo při setkání se Surtem použít! Vládce ohnivých obrů ne jen, že kopí neměl, ale ještě se nám vysmál a po chvíli ho naše opovážlivost natolik rozčílila, že vytáhl ohnivý meč a zahnal nás na ústup. Cesta zpátky z Múspelheimu do bezpečí tábora už ale nebyla tak snadná jako cesta za Surtem – tentokrát nás čekalo spoustu nástrah. Dneska byly překážky a komplikace opravdu na každém kroku! Všichni se však nakonec zvládli v pořádku vrátit. V táboře nás přivítali naši bohové, nedočkaví, jak jsme pořídili, a příjemné světlo a teplo plápolajícího ohně.

Kopí jsme dnes sice v ohnivém světě nenalezli, ale i tak byl den úspěšný. Teď už víme, že ani na Múspelheimu ani na Vanheimu kopí není, protože na obou světech jsme už byli a nic nenašli. Proto se zítra vypravíme na poslední ze tří světů, které nám Normy sdělily – Ásgard, který jsme sice už také navštívili, ale byli jsme tu zatím jen u Norem a kopí nehledali. Tak uvidíme zítra…

Bohyně Sol

St 6. 7. – Ásgard, normy, pramen osudu (den 5.)

Během ranního chrápøtiše, vikingské rozcvičky i snídaně, kterou tvořily lupínky z vílích křídel a trpasličí bobky (čokokoule), se na nás mračila tmavá zatažená obloha. Vítr z Vanheimu však brzy černé mraky rozfoukal a přihnal bílé nadýchané obláčky, i když v průběhu dne se potom počasí dál střídalo.

Na ranním nástupu nás bůh dne naučil další vikingskou větu – Hur myket är klokan? (Kolik je hodin?). Také jsme byli upozorněni na orla Vidofnira, který má dnes špatnou náladu, a proto se před ním musíme mít na pozoru a ukrýt se pokaždé, když někdo z bohů zatroubí na poplach.

Potom každý z týmu vyrazil s vikingskou tábornickou výbavou a našel si nějaké pěkné místo v okolí. Povídali jsme si o vikingské mytologii: o třech Normách – Urd, hledící do minulosti, Verdandi, hledící do přítomnosti a Slaud, nahlížející do budoucnosti. Dále jsme probírali příšery, se kterými se můžeme v devíti světech potkat. Od našich bohů jsme si poslechli příběh o děsivém duchovi, který se však dá uplatit medovinou uvařenou v kotli Eldhrímny. O strašlivém vlku Fenrirovi jehož jediná slabina je, že se bojí řetězu Glepnir. O obávaném Nithoggirovi, draku jež poslouchá jen toho, kdo má meč Rafil, a v neposlední řadě i o Huginovi, Odinově havranu, který je pro nás nejméně nebezpečný, protože se baví jen s tím, kdo vyřeší jeho hádanky a hlavolamy.

Pak se každý tým pustil do tréninku vytváření přístřešků z celt – mít možnost postavit si střechu nad hlavou se vždycky hodí. Následovalo malé občerstvení a loupání potatis, skvělý oběd a vikingský odpočinek.

S plnými žaludky nám to lépe myslelo a uvědomili jsme si, že koho jiného se zeptat na ztracené Ódinovo kopí, než právě moudrých Norem. V cestě k Normám nám však bránilo spousta příšer a zakletá lávka, přes kterou se nedalo přejít bez hesla. Díky ranní přípravě jsme věděli, co na kterou příšeru platí a všechny jsme porazili. Čtyři hlavní z nich nám sdělili po jednom písmenu z hesla na lávku. A teď už honem za Normami! Tři mocné sestry nám to však také neulehčily. Sdělily nám sice jména tří světů (Asgard, Vanheim, Múspelhaim), ale protože jsme nevěděli, která Norma je která, nevíme, na kterém světě kopí bylo, kde je a kde bude. Musíme tedy dál hledat, ale alespoň jsme o další krok blíž k našemu cíli!

Bohyně Sol

Čt 7. 7. – Stor Mellanflod (stručná zpráva) (den 6.)

Dnes jsme na celodenním výletu ve světě Vanheim, konkrétně v usedlosti Stor Mellanflod (volný překlad je něco jako "Velké Meziříčí") a i tady pátráme po ztraceném kopí - Gungniru.

Byli jsme již obhlédnout okolí z rozhledny a teď hrajeme hru po městě. Také jsme dnes konečně mohli odeslat několik desítek dopisů a podobné množství jich dorazilo do tábora (některé dokonce psané runami!).

Út 5. 7. – Oprava měst na Álfheimu (den 4.)

I další den nás ráno po vykouknutí ze stanů přivítalo sluníčko. Jako správní vikingové jsme se ráno pořádně protáhli a dali si vydatnou snídani. Na nástupu nám naši bohové sdělili dnešní nové švédské slovíčko – god nat! (dobrou noc!). Během dopoledne se každý tým vydal na obhlídku okolí, povídali jsme si o vikingské mytologii a o přírodě – rostlinách, zvířatech, chování v lese... Byl krásný den a tak jsme si všichni pobyt venku náramně užívali.

Při návratu do tábora ale všechny týmy zjistily, že jim chybí vždy po jednom členu. Co to?! Unesli je obři! Musíme je zachránit! Vyrazili jsme odhodláni získat naše kamarády zpět. Obklíčili jsme obry a pustili se do boje. Obry čekala porážka a nás úspěch.

Když jsme byli zase kompletní, objevil se znovu obyvatel Álfheimu, poděkoval nám za záchranu jejich světa a požádal o další laskavost. Obři totiž zničili většinu měst na Álfheimu, a spoustu álfských rodin teď nemá, kde bydlet. Jako stateční vikingové to přece nemůžeme nechat jen tak. Následovala tedy hra, kde se každý tým snažil získat potřebné suroviny a postavit co nejvíce budov v nově založených čtyřech městech. Stále však hrozilo nebezpečí od obrů, kteří se znovu objevovali a pouštěli se do útoků na naše bojovníky i vznikající města. I tak se nám ale podařilo Álfheim jak se patří opravit.

Během soubojů a stavění měst nám pořádně vyhládlo, a tak jsme se uchýlili do hodovny, kde nám byla z maldiverny (jak říkáme kuchyni) naservírována večeře. Na oslavu dnešních úspěchů jsme se potom rozhodli pro naše i Ódinovo rozptýlení nacvičit pár zábavných scének s vikingskou tématikou. Při večerním thingu (= shromáždění vikingských bojovníků) jsme tak usedli k ohni a každá skupinka předvedla svoje dílo. Atmosféra se uvolnila a bohové i my jsme se zasmáli a pobavili. Před popřáním „god nat!“ jsme si ještě zazpívali pár písniček a potom už hezky do hajan.

Bohyně Sol

Po 4. 7. – Álfheim a labyrint světla (den 3.)

Třetí den k nám hned ráno zavítal jeden z obyvatelů Álfheimu – jejich svět je nelítostně drancován obry, kteří hledají kopí. Álf nám také sdělil, že námi i obry hledaný předmět je nejspíš na konci labyrintu světla. Rozhodli jsme se pomoci a pustili se do dalšího vyzbrojování – tentokrát jsme si vyráběli helmy. Také jsme se naučili další vikingské slovíčko - každý den se učíme jedno nové. Už umíme „god morgon!“ (dobré ráno!) a „hej!“ (ahoj!).

Odpoledne jsme se plni odhodlání vypravili na Álfheim směr labyrint. Po cestě jsme potřebovali ještě získat světelné diamanty, které by nám otevřely vchod do labyrintu. Vše nám však zkomplikovali obři, kteří území s diamanty obsadili. Nezbývalo, než se pustit do boje.

Bitvu jsme nakonec vyhráli, a tak jsme se po odpočinku a naplnění našich vikingských žaludků vydali hledat labyrint. Vchod se nám díky získaným diamantům otevřel, a my po jednom poslepu vstoupili dovnitř. Tajuplným a složitým labyrintem prošli všichni úspěšně, ale kopí na konci bohužel nebylo. A i když jsme prozatím zachránili obyvatele Álfheimu, nebezpečí od obrů stále hrozí... Snad nám zítra bude štěstěna přát víc.

Bohyně Sol

Ne 3. 7. – Za studnou vědění do Jötunheimu (den 2.)

Probuzeni do slunného dne jsme vytáhli mokré věci a nechali sluneční paprsky usušit včerejší spoušť. Z Müspelheimu na jihu k nám válo teplo a z Nilfheimu na severu přinášel vítr chlad – podle toho jsme poznali, že světy jsou skutečně propojené a dá se mezi nimi volně procházet.

Náš včera přijatý úkol nad námi visel jako sudba a byl proto nejvyšší čas něco podniknout. Z Ódinovi řeči jsme si zapamatovali, že pověstná studna vědění na Jötunheimu by měla vědět, kde se kopí Gungnir nachází. A tak jsme se vypravili za ní. Studna nám naznačila, že ví, kde je hledané kopí, ale než nám to vyjeví, žádala obětiny. Abychom měli větší šanci na úspěch, rozdělila nás do čtyř týmů: Modří draci (bohyně Idunn), Drögowé (bohyně Freya), Gröna laget (bůh Bragi) a Mini Thorové (bůh Módi).

Po rozdělení do týmů jsme si zahráli nějaké seznamovací hry, abychom se dozvěděli o našich vikingských vlastnostech a dovednostech. Pustili jsme se také do výroby vikingských štítů – musíme být připraveni na všechno!

Odpoledne jsme se nejprve po týmech vydali do okolí hledat lektvary. Každý z týmů narazil na jednoho obra, ti se tentokrát nezdáli tak nebezpeční a v rozverné náladě nám výměnou za splnění pár úkolů nabídli dát lektvary. Všechny týmy byly úspěšné, avšak obětí pro studnu jsme měli pořád nedostatek... Poslední, pátý lektvar by měl podle obrů mít jejich příbuzný spící obr. Za ním jsme se vypravili už všichni dohromady a společnými silami jej probudili z hlubokého spánku za pomocí kouzelného gongu. Obr vstal a poodešel kousek stranou, kde se znovu svalil do trávy. To nám stačilo, abychom získali poslední lektvar.

Se všemi pěti nastřádanými obětmi jsme vyrazili ke studni. Obřadně jsme je vylili do její vody a potom jsme napětím zatajili dech. Studna mluvila... Dověděli jsme se, že kopí pochází ze Svártálfheimu, a že bylo i na Álfheimu. Studna nám však už nic víc neřekla. Nových informací pro nás bylo málo a ještě k tomu všechno vyslechli i ledoví obři – teď už tedy ví, že Ódin nemá kopí. Bohužel to nevěstí nic moc dobrého, hrozí, že teď poruší mír a zaútočí na ostatní světy!

Bohyně Sol a bůh Módi

So 2. 7. – Ztratil se Gungnir! (den 1.)

Pomalu nám končí první táborový den. A máme za sebou už spoustu věcí – cestu vlakem, autobusem i kousek pěšky do tábora, jsme ubytovaní, hráli jsme plno her, učili se runy, severské počasí nám připravilo také krátkou průtrž mračen s krupobitím. Večer jsme pak poseděli a zapěli si u táborového ohně.

Chvíli před tím ale mezi nás zavítal sám veliký bůh Ódin, i se svými nejvěrnějšími Ásy – bohyní Idun, Freyou, bohem Bragi a bohem módy Módi. Avšak co nám sdělil, nebo příjemné – rovnosvětost, která nastává každých 333 let, která otevírá průchod mezi všemi devíti světy Yggdrasilu a na jejíž oslavu jsme se sem sjeli, je třeba zakončit Ódinovým kopím Gungnir. Pokud by tak Ódin neučinil, vesmírná rovnováha by byla narušena, světy by se od sebe neodpoutaly a zlí obři z ledu a kamene by postupně pronikli na všechny světy.

A právě Gungnir se Odinovi za těch 332 let co nebyl třeba ztratil! Jisté podezření padlo na Lokiho, který se ale následně urazil a utekl... Zbývá tak jedině pomoc dětí – potomků Vánů, kteří mohou Ódinovi pomoci Gungnir nalézt a zavčasu tak rovnosvětost ukončit.