Táborové zpravodajství 2013

So 13. 7. – Návrat na starý kontinent (den 15.)

Tábor nám končí, Daltonové již města dále neohrožují a ta mohou nadále vzkvétat... V sobotu připomínáme sraz 13.45 na nádraží Praha-Vršovice.

Bylo to parádních 14 dní a věříme, že se potkáme na některé z našich dalších akcí. A veliké díky patří všem, kteří s táborem pomáhali - na jejich nadšení a obětavosti totiž stojí činnost celé naší pionýrské skupiny.

Ondra Machulda - soudce Gary Garrett

Pá 12. 7. – Poslední den na divokém západě (den 14.)

Dnes ráno poprchávalo. Stávání bylo proto těžké, nikomu se nechtělo vylézat z teplého spacáku do studeného vzduchu ve stanu. Když jsme se překonali, tak jsme zjistili, že se Daltonové přesunuli na severní stranu od měst. Díky tomu jsme si mohli na jižní straně prověřit dovednosti - potřebovali jsme to, abychom si dodali sebevědomí, že Daltony dovedeme přemoci.

Po obědě jsme měli už dost sebevědomí, a tak jsme se vydali do Daltonského ležení a zničili přítomné Daltonské poskoky. Hlavní Dalton se nám však ztratil.

Dostihli jsme ho kousek od ležení jak se radí s dvěma pomocníky. Naneštěstí si nás všimli a začala divoká přestřelka. Každý z šerifů střílel co mohl, ale první bandita padl až za hodnou chvíli. Druhý šel k zemi chvíli po něm - Dalton osaměl. Bez svých přisluhovačů byl nula a vzdal se.

Šerifové se na něj hned vrhli a chtěli ho zastřelit a pomstít tak svého otce. Soudce Garrett však zakročil nařídil předvést zločince před soudní stolec.

Při eskortu do vazby ale došlo k potížím, a Dalton se nečekaně zmocnil zbraně, vystřelil s ní nazdařbůh do lidí a náhodou postřelil nebohou River Song. Potom zbraň zahodil a dal se na útěk před spravedlností. Když už to vypadalo, že nám uteče a jeho zločiny zůstanou nepotrestány, J. R. jej svou přesnou muškou uzemnil.

River Song byla posléze přepravena a k Doctorovi do Hošpitálu kde jí byl čistý průstřel ošetřen; nyní je stabilizovaná.

Dalton byl pohřben v Benešov City vedle hrobu své bývalé milenky.

A navíc dnes byl den, kdy se hodnotilo, které město má nejvíce peněz a stane se tak novým hlavním městem Kansasu. Vítězné město bylo (poměrně nečekaně) Stinky Coyote City. Sice s nejmenším počtem budov, ale zato s největším obnosem Goodollarů. Zato nejlépe by se nesporně žilo v městě Lucky Little Yellow Town - mělo sice nejméně peněz, zato ale mělo postaveno všechny budovy a mělo nejvyšší index životní pohody obyvatel. Na to ale v závěti nikdo nemyslel.

Po vyhlášení výsledků se všichni sesedli u ohně a zpívali si vítězné písně. Spát tak už jdeme s čistou myslí, protože již  nikdo nebude kazit naše plány.

Hláška dne:

"... a teď skupinky po dvaceti pěti korunách" (prohlásil fotograf po vyfocení všech týmů)

Čt 11. 7. – Obklíčeni Daltony (den 13.)

Ozvala se střelba, zvuky přijíždějících koní a výkřiky banditů. Rozpínání celt, nadávky, ústí hlavní, řev, vytahování ze spacáků, stavění do řady. 

"Já ho zabiju a bude klid!" (Jeden ze dvou posledních hráčů vyvražďovací hry na pozadí.)

Čt 11. 7. – Něco fotek z minulého týdne (den 13.)

Pro zájemce nabízíme suprové fotky z minulého čtvrtka až soboty od našeho kamaráda Upíra, který s námi chvíli pobýval na divokém západě:
http://fotky.upir.cz/Lvicata/2013-07-04_Tabor
 

St 10. 7. – Svatba na divokém západě (den 12.)

Dnes jsme se probudili do mokrého rána, nedalo se rozpoznat jestli mokrou vrstvu na zemi způsobila rosa nebo jestli v noci pršelo. Každopádně v noci přišel dopis od indiánů, že máme přijít na setkání náčelníků jednat o míru. Tak jsme poslali nejzodpovědnější jedince z každého města a čekali na odpověď.

Čekání jsme si zkrátili oloupáním několika divokých západních hlíz na oběd. Když se ale nikdo nevracel ani po této těžké a dlouhé lopotě, pojali jsme podezření. Napsali jsme indiánům vlastní dopis s dotazem, co se děje. Chvíli se nic nedělo a najednou nám do měst vtrhl indián, něco skoro nesrozumitelně drmolil. Mával na nás tomahawkem a tak jsme se snažili co to šlo mu rozumět.

Z jeho zmatené řeči jsme usoudili, že nám žádný dopis nepsali. My jsme se ohradili a v tu chvíli nám to došlo! Za to určitě mohou Daltonové - dopis byl léčka. Řekli jsme svou myšlenku indiánovi, a ten souhlasil s obnovením přátelství, pokud se v kmenu usnesou pozitivně.

Když zmizel v podrostu, vyrazili jsme za Daltony. Naše osadníky drželi svázané. Vrhli jsme se do boje za jejich vysvobození. Důležité bylo si pomáhat - jinak se organizovanému zločinu čelit nedá. Přesto se ale jeden nejmenovaný tým (Rich Cactus City) - když dostali svého zajatce zpět - trhl, a nepomáhal dál ostatním. Tato zrada, která vedla k vítězství, byla sice dle pravidel hry odměněna nejvyšší částkou goodollarů, ale boží mlýny melou...

Po obědě přišli indiáni, rozhodli se pro mír a k velkému překvapení všech přítomných jeden z nich (Prudký Vítr Podzimních Mrazů) požádal našeho Vice Sheriffa (River Song) o ruku. Ona se chvíli upejpala, ale potom na večer svolila.

Čas čekání jsme si zkrátili tím, že jsme hráli nejlepší strategickou hru na světě - od autorů Maríny a Rádi - zvanou CTF. (Pozn. editora: autorem tohoto zápisku je Ráďa.)

A konala se večer velkolepá svatba podle indiánských zvyků. Završená hostinou a nocí strávenou v kasínu. Když se před večerkou sešel Saloon, tak už mnozí z neměli ani na malé limo, natož na nové domy do měst, no hazard se zkrátka nevyplácí. Na samotný závěr jsme za asistence vrchního indiánského šamana zakopali válečnou sekeru.

Zítra snad nebude takové vedro jako dnes a snad se naše spory s Daltony nějak vyjasní, zvlášť teď, když jsme i s indiány na jedné straně.

Út 9. 7. – Třetí den objevitelské výpravy (den 11.)

Mladší

Starší

Probuzení v tiché prérii bylo velmi hezké. Vítr pohvizdoval a slunce vrhalo prasátka na naše obličeje vyčuhující ze spacáků. Prouzení tak bylo opravdu příjemné a uklidňující pohled na dva kotlíky plné porridgového základu nám hned vyvolaly na jazyku chuť této pochoutky.

Po vydatné a výborné snídani jsme hned vyrazili  na cestu. Náš cíl byl ještě nějaký ten kousek daleko a dostavník jel jenom v určený čas. Na cestě jsme se zastavili u zříceniny jednoho obydlí a dali si tu oběd.

Po krkolomné cestě dostavníkem jsme se přikodrcali do měst a tam padli vysílením na náměstí. Strhli si ty hrozné boty a vydechovali dokud nebyl večer. Potom jsme se přesunuli do svých postelí. Zítra snad budeme už použitelní pro další činnost ve městech.

Hláška dne:

"Porridge není nikdy dost." (Odpověď na otázku, kolik se bude dělat porridge.)

Po 8. 7. – Druhý den objevné výpravy, rozdělení podle sil (den 10.)

Ráno jsme se probudili a setřeli si z obličejů rosu. Naše rozespalé oči neviděly nic známého, ale za chvíli jsme pochopili, co se děje. Snídaně, balení a cesta dál a dál. Stále na cestě (on the road). 

Ale čekal nás zvrat - všechna města si už od sebe odpočinula a tak jsme se zase mohli shledat. Za tímto účelem byla vybrána dostavníková zastávka Pozov Town. Nakonec jsme se tam sešli všichni.

Rozdělili jsme se na silné muže a slabé děti a ženy. Slabí se vrátili do našich prázdných měst a silní pokračovali dostavníkem, až do vzdáleného Benešov City.

Tím se naše cesta dvojí a proto v každém dnu budou zápisky ve dvou částech: Mladší - Starší.

Mladší

Starší

"Pomoc, ten oheň je nějakej rozbitej, opravte ho." (Obyvatel města - zvyklý pouze na městský život - ve chvíli, kdy v přírodě z nedostatku dřeva začal zhasínat oheň.)

Ne 7. 7. – První den objevné výpravy (den 9.)

Ne 7. 7. – Výprava do dalekých prérií (den 9.)

Dnes (neděle) se obyvatelé všech měst vydávají na putovní výlet. Připravovat jsme se začali již včera večer, tak snad zvládneme brzy sbalit a odejít. I s počasím to na následující dny vypadá velice nadějně.

Během zítřka (pondělí) se pak starší třetina účastníků oddělí a bude pokračovat puťák ještě na jednu noc, ostatní dorazí během pondělního odpoledne do tábora a budou v programu pokračovat zde.

Další táborové zpravodajství tak napíšeme nejspíše až během úterý, v pondělí ale alespoň odešleme pozemní poštu - a že se jí tu od čtvrtka nahromadilo.

So 6. 7. – Přepadení indiánů a krize (den 8.)

Dnešní ráno bylo velmi ospalé. Za poklidné nálady, kdy jsme se snažili pouze srovnat v hlavách myšlenky z předchozího dne, vtrhl do našeho tábora indián a varoval nás před blížícími se rudými bratry.

Na jeho popud jsme začali stavět hradby a připravili jsme si silné psychické opevnění kolem našich skladů se surovinami. Naštvaní indiáni se na nás vrhli a hradby padly vzápětí - zbývalo jen psychické opevnění. Ale ani to nevydrželo mnoho a indiáni se vzápětí ztratili ve stepi s většinou našich surovin.

Zdrceni jsme se vrátili do tábora a shledali jsme, že zatímco jsme byli pryč, zbytek indiánů zničil i většinu dosud postavených kolejí. Proto jsme museli začít smlouvat s těmi zlými rudými tvářemi a za velké peníze si od nich odkoupit zpět alespoň trochu vlastních surovin.

Nastalá krize nás dovedla k nejhoršímu - obrátila proti sobě i jednotlivá města: nevěděli jsme, jak to po setkání se zákeřnými indiány vypadá u měst ostatních. Proto jsme se snažili nenápadně vypátrat, jak moc jsou poškozená.

Je to smutné, ale poškození se projevilo úplně všude, v myslích lidí i v množstvích surovin, a tak jsme se rozhodli, že na nějakou dobu opustíme svá dosavadní působiště a vydáme se porozhlédnout po okolí, jestli se tu nevyskytuje zlato nebo nějaká jiná místa vhodná k založení měst, pokud se ukáže že ne, tak se pozítří zajisté vrátíme, rodiny neplačte, milenky zachovejte lásku...

Hláška dne:

"Oni mám to zničili, takže to bylo k ničemu..." (prohlásil jeden z obyvatel nad zbytkem hradby kolem svého skladiště surovin, po tom, co mu ji indiáni zničili)

Pá 5. 7. – Přestřelka s Daltony a válečná sekera s indiány (den 7.)

Když jsme se probudili, počasí vůbec nevypadalo na to, že by mohl být první nejlepší den tábora. Bylo pod mrakem a orosená tráva nám máčela boty. Kalhoty jsme si nechali ještě dlouho dopoledne.

Ráno rozhodlo a vypravili jsme se pro další informace k Indiánům. Jejich reakce na to, jak jsme nenašli Daltona byla taková, že se dokonce rozhodli nám ho přímo dovést. Měli jedinou podmínku - abychom splnili několik zkoušek. Tak jsme se do nich vrhli po hlavě a plnění nám šlo od ruky.

Ukázali jsme, že umíme zacházet s nožem, házet, střílet puškou, přeprat v páce náčelníka kmene a poznat mnoho ze zvířat našich končin. Po obědě jsme si namalovali domečky do modelů našich měst a chvíli si odpočinuli.

Odpoledne už bylo jasné, že nám indiáni Daltona dovedou, proto jsme se rozhodli připravit. A to jde nejlépe hrou. Naše příprava se nám celkem dařila. Někdo vyhrával, jiný prohrával, ale celkově jsme se zlepšovali.

Najednou mezi nás vešel indián a za ním jakýsi bandita. Byl to někdo z Daltonské bandy. Hned zpozoroval problémy a proto, s výkřikem: "Ty zrádce!" zastřelil indiána. My jsme nelenili a poslali jsme do něj také několik kusů olova.

Stihl však upozornit bandu, která jej kryla zpoza lesa, a my se tak ocitli pod přímou palbou mnoha banditů. Všude kolem nás svištěly kulky a my se schovávali, kde se dalo.  Opětovali jsme palbu, avšak zprvu vlažně - byli jsme totiž v nevýhodě: málo možností, kde se krýt, z nás dělalo snadné terče. Bandité se stále přibližovali, nešlo s tím nic dělat. Najednou, jako blesk z čistého nebe, zasáhli naši šerifové. Zorganizovali nás a vyrazili jsme odvážně vpřed.

Bandité se zalekli a - jak už to takových zbabělých skunků bývá - utekli pryč, jen se za nimi prášilo. Když se prach rozptýlil, zjistili jsme se smutkem, že mezi těly na zemi leží i jedna z našich vice-sheriffů. Ann Davis, statečná a chrabrá bojovnice, miláček celého města Winston City, tu ležela v bahně. To byla první chvíle, kdy jsme pocítili, jak je skutečně divoký Divoký Západ.

J. R. jí zvedl ze země a v náručí jí odnesl do jejího města, kde pro ni všichni obyvatelé truchlil. My ostatní jsme se vydali v ozbrojených skupinkách též zpět a hledali nějaké stopy po těch prašivých kojotech. Nikde však nikdo nebyl.

Večer jsme se sešli v Saloonu, abychom nakoupili nějaké domy a postavili nějaké koleje, když tu náhle mezi nás vstoupil náčelník kmene indiánů a před námi vykopal válečnou sekeru.

Tak usínáme za zvuků kytary, ale v myslích máme strach: ztratili jsme spojence a udělali si nové nepřátele. Teď si na Divokém Západě zbýváme už jen my, jednotlivá města.

Hláška dne:

"Ho váženě dostáváš, Káko." (ironicky zvolal jeden z obyvatel měst, když se jeho sheriff snažil zastřelit banditu plastovou pistolkou...)

Čt 4. 7. – Výprava do Benešov city (den 6.)

Dnešní ráno slibovalo déšť, a po včerejší průtrži mračen bylo ještě všechno mokré, tak jsme se dobře oblékli a vyrazili na snídani. Po ní bylo v táboře mnoho spěchu a balení. Sheriffové se obávali, že nestihneme dostavník do Benešov City, a tak jsme nakonec došli na zastávku dokonce o několik dlouhých minut dříve.

Po cestě v dusném dostavníku jsme se ocitli na zastávce. Prach městských ulic nám narážel do očí a na nos nám tlačil pach lidského shromaždiště. Náš úkol byl jasný, najít hřbitov a na něm hrob Daltonovo milenky.

Naštěstí se tím směrem vydalo několik podezřelých osob, a tak jsme se rozhodli je nenápadně sledovat. A opravdu - dovedli nás přímo před městský hřbitov. Najít však křížek, který označoval hrob Daltonovo milenky, byl jiný oříšek. Když jsme jej po chvíli  našli, byl k našemu zklamání Dalton již pryč. Zbyl po něm jen dopis, adresovaný jeho milé - krásné řádky plné lásky jsme přečetli se slzami v očích.

Oběd jsme si dali v příjemném stínu městského parku a vyrazili se ochladit na plovárnu. Nad námi se ovšem začaly stahovat mraky, čili jsme změnili názor a místo plovárny jsme navštívili krytý bazén. A že v něm bylo legrace - mezi úspěch v mokrém živlu patřilo i to, že někteří z nás naučili skákat šipku.

Po ochlazení jsme si zahráli pár her a následovalo organizované pustošení městských zásob v obchodních domech. Když jsme byli všichni řádně uspokojeni a měli vše co nám přišlo důležité k přežití v táboře (za drobný úspěch považujeme určitě to, že tým J. R. Goodmana nakoupil nejméně sladkostí) a vyrazili jsme zpět k nádraží. Náš dostavník dorazil za pár minut a už nás odvážel do tábora.

V táboře nás čekal skvělý odpočinek po těžkém dni ve městě a dobrá večeře. Na večer jsme si zase lecos postavili za utržené goodollary - další železnici, někdo hokynářství, někdo větrný mlýn. Povedený výlet do města snad kazilo už jen to, že jsme zase ztratili stopu Daltonů. Tak se zítra zase vypravíme za Indiány, snad nám dají nějaké další informace...

Citát dne:

Rozchod!!! (Řekl vedoucí po tom co děti řádně poučil co můžou a nemůžou dělat volně ve městě)

St 3. 7. – Indiánská kultura a nové informace o Daltonech (den 5.)

Dnešní den byl už od rána dusný a dopadal na všechny jako závaží. Nikdo neměl chuť poskakovat a celý tábor byl velmi ospalý. Rozhodli jsme se proto, že nebudeme dělat nic náročného, a tak jsme se šli seznámit s celým kmenem indiánů, který s námi, jak už víme, sousedí.

Aby nás pěkně přivítali připravili jsme si pro ně hezké dárky z přírodnin. Když jsme je našli, zrovna byl v plném proudu rituál jestřába. Indiáni ho přerušili a věnovali se naší návštěvě. Seznámili jsme se s jejich kulturou a potom jsme byli požádáni abychom zatančili náš vlastní tanec deště. Dešťové tance se vydařili. Každý tým ukázal vše, co v něm bylo, a indiáni nám řekli, že dají vědět, kde jsou Daltonové.

Odešli jsme zpět do tábora a zase na nás padl těžký stín dne. Indiáni nám později připravili test našich schopností, a když se nám ho podařilo složit, drželi jsme v ruce vodítko jak najít Daltona.

A právě v tu chvíli začalo pršet. Seběhli jsme se pod střechu a byli rádi, že konečně zmizelo těžké závaží na naší hrudi. Někteří byli tak nadšení, že tancovali mezi kapkami, dokud jim nebylo vysvětleno, že to není dobrý nápad. Střídavé pršení a krátké suché pauzy se držely až do večerních hodin, a tak jsme šli spát do stanů s mokrými celtami. Snad si na ní nikdo nešáhne a nebude mu potom dovnitř téct...

Zítra nás čeká výprava za Daltonem, který má podle indiánů brečet na hrobě své milenky v Benešov City. Snad se nám ho tam podaří dopadnout.

Hláška dne: "Indiáni jedí Kuku a mají rádi wibišky" (Chvíle, kdy se indián snažil názorně shrnout, jak vypadá jejich kultura a zvyky.)

Út 2. 7. – Dalton City (den 4.)

Dnes jsme se probudili do teplého dne - v noci se dalo spát už jenom v jedné mikině, a ráno, hned po rozcvičce, jsme si mohli převléknout holinky a zkrátit nohavice.

Dopoledne probíhalo poklidně a nás se pomalu začala zmocňovat apatie - vše jsme pustili z hlavy a užívali si slunečních paprsků, které konečně pronikly přes všudypřítomná mračna. Zdálo se, že nic nemůže narušit klid v táboře.

Když v tom nám pohodu přerušil indián, který bez okolků vtrhl do tábora - stopoval kojota, který tu včerejší den prošel. Kojotovy stopy se totiž ztratily v našich a indián byl zdrcen. Tak jsme mu poradili místo, kam kojot zmizel a rovnou jsme se ho zeptali jestli - jako znalec místního prostředí - neví, kde je město, ve kterém se schovávají Daltoni. Přes obavu nám dal vodítko, které bylo zároveň zkouška, zdali jsme schopni Daltony porazit.

Díky našim včera nabytým schopnostem v mapování jsme tentokrát rychle získali mapu a po polední siestě, kdy jsme se ve stínu snažili ubránit sluníčku, jsme se vydali na výpravu do Dalton City. Když jsme ho nalezli a všechny obyvatele zadrželi, zjistili jsme že tu Daltonové nejsou... Tedy jsme se uchýlili zpět do našich měst a do večera jsme rozjímali a hráli hry. Při večerním Saloonu jsme zase postavili nějaké domy a koleje.

Daltoni nám stále leží na srdci. Snad se nám poštěstí je zítra zjistit nové informace. 

Hláška dne:

"Když umíráte, musíte vydávat zvuky." (vysvětlování pravidel hry "Mrkající bandita")

Út 2. 7. – Nad prérií slunečno (den 4.)

Další krásný slunečný den a kansaské prérie tak po deštích z minulých týdnů dále pomalu vysychají.

Kovbojové teď prochází průpravou v práci s mapou a v orientaci v terénu - abychom na našich cestách při osidlování okolí nebloudili.

Po 1. 7. – Průzkum okolí a první rozšiřování měst (den 3.)

Dnešní den nás vítal sluníčkem a sliboval teplo až do pozdních večerních hodin. Po včerejším založení měst jsme se rozhodli, že prozkoumáme okolí a pokusíme se najít zdroje cenných surovin potřebných ke stavbě budov.

Cesta skrze neprobádanou divočinu byla velmi strastiplná, ale přesto, nebo snad právě proto, se nám nepodařilo najít nic víc než širou stepi. Právě v nouzi nejvyšší nám osud do cesty postavil zkušeného domorodce. Seděl na zemi a jeho zděšení z pohledu na bledé tváře bylo patrné - tak jsme ho ujistili že se nemusí obávat, že pouze hledáme zdroje surovin. Rozzářila se mu očka a uzavřel s námi dohodu: pokud za něj sesbíráme tabák z plantáže, tak nám nakreslí mapu okolí. Ihned jsme se vrhli do sbírání drahocenných lístků, ale zákeřní bandité nám naše snažení značně komplikovali. Přesto se nám podařilo sesbírat dost listů a indián zmizel v prérii s slibem, že mapu nakreslí a donese nám do tábora.

Po návratu do tábora jsme znejistěli. Máme zrádnému rudochovi věřit? Naštěstí se za chvíli opravdu objevil a předal nám krásně barevně vyvedený plán měst a jejich okolí. S informacemi o okolí jsme se spokojili a vrhli jsme se do činnosti jiné - hospodářské. Náš úkol byl prostý, vypěstovat co největší množství dravců. Ale byl v tom háček - abychom mohli řečené dravce chovat, museli jsme si nejprve pořídit něco, co budou dravci žrát a dále něco, co bude žrát to, co žerou dravci :-). Nakonec jsme měli dost zvířat a byl už pomalu čas na večeři. 

Na večer jsme se sešli a zastupitelstvo každého města se rozhodlo, co za goodollary utržené předešlého a tohoto dne stavět. Většina měst se nakonec rozhodla, že si postaví Dřevorubeckou základnu a začne budovat cestu ke kamenolomům.

Stavba měst nám zdárně pokračuje, a jediné, co nám leží na srdci, je smrt starosty Goodmana. Snad se nám ale podaří co nejdříve Daltony vypátrat a udělit jim spravedlivý trest.

Dnes také přišla první pošta! Kdo ještě do tábora nepsal, adresa je LT 68. PS Lvíčata; 257 02 Popovice; pro kratší zprávy můžete také napsat do tábora telegram.

Ne 30. 6. – Založení měst (den 2.)

Dnešní den jsme vstávali do chladného jitra, které nám připomnělo ponurý závěr předešlého dne...

Kolem každého ze čtyř mladých šerifů Goodmanů se utvořila skupinka věrných rozhodnutá vybudovat nejlepší město v Kansasu, a stát se tak podle poslední vůle starého Goodmana městem hlavním. Rozběhli jsme se proto do okolí utužit vztahy v rámci členů jednotlivých měst a zopakovat si, čeho chceme dosáhnout a jakých postupů k tomu použijeme.

Po vydatném obědě už jen zbývalo vymyslet názvy našich měst a za přítomnosti soudce Garretta podepsat zakládací listiny. Názvy jsme doplnili krásně malovanými emblémy a vrhli se do prvního úkolů, který nás jako čerstvé měšťany čekal: opatřit si maso a kůže k jídlu a obchodu lovem v prérii. Po zdařilém lovu jsme si dali velmi chutnou večeři - palačinky z kuchyně mistra Skrblíka - a sešli jsme se v Saloonu ke konečnému zhodnocení dne.

A jaký na nás byl pohled? Včera jen přivandrovalci, dnes hrdí zakladatelé měst:

• Lucky Little Yellow Town
• Winston City
• Richcactus City
• Stinky Coyote City

So 29. 6. – První večer na divokém západě (den 1.)

Po ubytování jsme se seznámili s Kovbojským kodexem - zákony, které musí každý kovboj v Kansasu dodržovat. Poté jsme tradičně hráli několik seznamovacích her. Pak již přišla na řadu (brzká) večeře - šunkofleky.

Večer byli kovbojové svolání k Saloonu - zde je uvítal Mr. Goodman, zakladatel Kansas City, představil jim také soudce Garyho Garretta, pověřeného správou města a své čtyři děti (dvě dcery a dva syny), pověřené výkonem pravomoci Sheriffa. Ve chvíli, kdy však společně přáli novým osadníkům hodně úspěchů v nové zemi, přepadli celou skupiny ozbrojení bandité z Daltonova gangu. Ti před našima očima (a rukama zvednutýma nad hlavu) odvedli Mr. Goodmana za roh Saloonu, odkud jsme již slyšeli jen výstřely, výkřik a dusot koní ujíždějících banditů. Nezbylo tak, než přidat Mr. Goodmana na seznam obětí divokého západu...

Celá situace však zdaleka neskončila - soudce Garrett nás informoval, že Mr. Goodman jej dnes požádal o svědectví při sepsání závěti (jako by něco tušil?), a závěť nám posléze  přečetl. V ní vyslovil sví přání, aby jeho děti (J. R. Goodman, Kathy Goodman, Mary Lou Goodman a Raye Pigtail Goodman) pokračovali v jeho stopách a aby se každý z nich vydal založit v oblasti Kansasu nové město. Jisté však je, že to nebude snadné - zvláště pak pod neustávající hrozbou útoku daltonova gangu. Tak snad se na západě neztratíme a nepřijdeme v nějaké přestřelce k úhoně...

So 29. 6. – Jsme v Kansasu! (den 1.)

Dostavník nás v pořádku dovezl až do Kansasu, teď vybalujeme a rozkoukáváme se po okolních prériích.